|
|
přehled | semilští faráři | kostel sv. Petra a Pavla | kostel sv. Jana Křtitele
K panoramatu Semil patří neodmyslitelně děkanský kostel sv. Petra a Pavla – a bylo tomu tak již v polovině 14. století. Chudý horský kraj stavěl z dostupného a levného materiálu, jak čteme v urbáři z roku 1687: stál tu roubený kostel a z jeho věže zaznívaly o velkých svátcích tři zvony. Dřevo je ovšem materiál málo trvanlivý, a tak jistě i tento chrám byl již kolikátým v pořadí.
Zákeřným nepřítelem našich předků byl oheň,
který se na dřevěných konstrukcích rád popásal. Když v roce 1691
strávil téměř celé městečko, rozhodli se Semiláci investovat do
kostela zděného, zatímco faru a radnici ještě svěřili tesařům. Roku
1702 bylo hotovo, jak svědčil letopočet nad hlavním vchodem. K jednoduché
lodi s východní apsidou byla na severu připojena nízká věž, v jejímž
přízemí byla sakristie, v patře oratoř a nad ní zvonice. Krytinu
tvořil šindel, později překrytý břidlicí. Zdění nebylo nejsilnější
stránkou našich předků: použili sice tvrdý červený pískovec a kvalitní
vápennou maltu, ale na materiálu šetřili a jen hrubě opracované balvany
doplňovali menšími kameny, místo aby stavěli z lomového kamene a
vrstvy vázali dohromady. Přesto kostel vydržel dvě stě let, než se v jeho
zdech objevily takové trhliny, že se jeho oprava zdála nemožná.
Semilská farnost prožívala v druhé polovině 19. století populační rozkvět a pro 12 tisíc praktikujících katolíků nemohl stačit chrám, v němž se na plochu 212 m2 mohlo vměstnat maximálně pět stovek lidí. O svátcích a nedělích se běžně stávalo, že museli stát dospělí i mládež venku, na dešti a v mrazu. Prodloužit kostel nebylo kam, a novostavby se všichni báli – fara byla chudá, velkou část obyvatelstva tvořili tovární dělníci. Od roku 1893, kdy se přifařené vesnice dohodly, že nový chrám je nezbytností, muselo uplynout mnoho vody, než se přání stalo skutečností. Spolek ku stavbě a zařízení farního katolického chrámu Páně v Semilech, založený o rok později, se horlivě věnoval hlavně sbírkám finančních prostředků. V každém hostinci vítala návštěvníky pokladnička a jednatel spolku učitel František Mizera, okresní hejtman a semilský farář nevynechali žádnou možnost, aby získali sponzory.
Hodně se například dalo ušetřit za plány, když vznikly úřední cestou. Spolek o ně požádal přímo místodržitelství – a to kupodivu souhlasilo: za cestu a diety. V roce 1895 se v Semilech objevil vrchní inženýr Rudolf Vomáčka, který slíbil zdarma připravit několik variant. S několikaletým zpožděním nakreslil variantu jedinou, v monumentálním novogotickém stylu, a rovnou ji nechal na místodržitelství schválit. Cena 164 000 korun bez zařízení a jen pro 1000 osob Semiláky zaskočila. U venkovských obcí vzbudila vyslovený odpor, takže se rozhodly celou myšlenku novostavby napadnout a zlikvidovat – raději prý odpadnou od církve. Kostel bez údržby vesele chátral, v Praze si předávali nepříjemnou záležitost z kanceláře do kanceláře – ale semilští radní nezaháleli.
Především v roce 1898 nabídl kníže Alain Rohan Semilům ke koupi část semilského panství – a město do tohoto šíleného podniku za 270 tisíc zlatých opravdu šlo! Stalo se tak majitelem zámku, pivovaru, dvoru v Podmoklicích a lesů, luk a polí v okolí, ale i patronem semilského kostela, s povinností ho udržovat. Do demoliční euforie se pak přimíchali s varovně vztyčeným prstem památkáři. Když se konzervátor Emanuel Pippich přesvědčil, že starý kostel opravdu „jest budova neokrasná a nemá docela žádných cenných podrobností, vnitřní zařízení jest způsobu zcela všedního“, nařídil sejmout a na novostavbu přenést desfourský znak a nadživotní sochy sv. Petra a Pavla ze západního průčelí a tři věžní zvony. Zásadní význam měla cesta semilského faráře Jana Štajnygra do Ořechova u Brna. Prohlédl si tam novorománský kostel, který ho okouzlil vzhledem i cenou. Kontaktoval proto vyhlášeného znalce dějin umění, vinohradského faráře Lehnera, který mu doporučil architekta Štěrbu. Poslední kapkou bylo jistě definitivní úřední uzavření kostela dne 16. 7. 1905 poté, co se opět objevily velké trhliny ve zdech a prohnutý strop. Další odklady už nebyly možné.
Architekt a stavitel Bohumil Štěrba (1854 – 1910) se nehonosil titulem stavebního rady pro nic za nic. Moderní Karlín mu vděčí za regulační plán, četné obytné domy, vily, veřejné budovy a továrny. Semilům zhotovil v krátkém čase plány novorománského kostela pro 2000 lidí, který by mohly pořídit za 183 000 korun. Jenže smůla – na místodržitelství je schvaloval zhrzený inženýr Vomáčka. Než se podařilo realizovat všechny jeho připomínky, slavil císař František Josef I. 60 let své vlády. To byl dobrý důvod začít stavbu i pokusit se vyždímat ze stařičkého mocnáře nějaký peníz. Kdo měl v Praze nebo ve Vídni nějaké slovo, pomáhal lobbovat; nejvýše si Semiláci cenili přímluv zemského poslance JUDr. Karla Kramáře. Ministerstvo kultu a vyučování poskytlo z Náboženské matice podporu 40 000 korun, pražský spolek sv. Bonifáce 20 000 korun. Sbírky dosud vynesly 60 433 korun. Dokonce i přifařené obce si daly říct a zbytek potřebné sumy si vypůjčily u Občanské záložny v Semilech.
Na konkurs, vypsaný v březnu 1908 v Národních listech, se přihlásilo pět nabídek dodávky „na klíč“ a mnoho zájemců o speciální práce. Konšelé se moudře rozhodli pro zadání stavby vcelku a nejvíce se jim zamlouvala oferta semilského stavitele Karla Andrejska – kromě 5% slevy oproti rozpočtu se uvolil zbourat starý kostel úplně zdarma. Odborným stavebním dozorem pověřili vrchního inženýra z Jičína Schweizera, stálý dohled bude vykonávat Josef Špidlen, městský radní a hospodářský správce.
21. 4. 1908 bylo zahájeno bourání starého kostela, Nad stropem mezi trámy byly objeveny asi tři hrsti stříbrných a měděných peněz, které si bez cavyků rozebrali dělníci. Pod hlavním oltářem byla nalezena olověná schránka s ostatky šatu svatých, opatřená pečetí římského biskupa. Protože neměla viditelnou finanční hodnotu, byla odevzdána do diecézního muzea. Bohoslužby se přestěhovaly do kaple na Koštofranku, ale před faru v provizorní konstrukci zavěsili aspoň jeden zvon. O čtyři měsíce později se začalo se stavbou základů nové svatyně, a teprve za další rok, po úklidu staveniště, byl položen pamětní kámen (náhodou v den Nejvyšších narozenin) se skleněnou trubicí, do níž byl zataven pamětní spis, listiny z roku 1846, nalezené ve věži, výtisk Mizerových Příběhů města Semil a jeho okolí, dvě fotografie od Karla Chaloupeckého a také medailón, speciálně pro tuto příležitost ražený.
Zatímco spolek sháněl peníze, zadáváním prací na vnitřní zařízení byl pověřen konkurenční výbor, složený z okresního hejtmana, faráře, zástupců patronátu a všech přifařených obcí. Oltáře podle návrhů architekta Štěrby zhotovil „umělecký závod sochařský a řezbářský pro práce kostelní“ Petra Buška synové v Sychrově, vše z kvalitního dubového dřeva. Šéf firmy Dominik Bušek se musel podřídit přání architekta, aby bylo zařízení prosté a masivní románské formy, bez zbytečných okras. Jeho dílem je všech pět oltářů, 14 zastavení křížové cesty, vrch kazatelny a protější kříž. Kolem dvířek svatostánku mělo být zasazeno deset polodrahokamů. Buškovi svěřili též Boží hrob v tumbě bočního oltáře Božského srdce Páně, „staročeské jesle“ v tumbě bočního oltáře P. Marie a zhotovení jeskyně pro sochu P. Marie Lourdské s novou sochou sv. Bernadetty do chrámové předsíně. Ostatní vnitřní zařízení bylo zadáno vesměs místním firmám, které pracovaly podle výkresů, zdarma (!) dodaných Buškovou firmou. 24 masivních dubových lavic a dvě zpovědnice zhotovil Boleslav Nyč, truhlář a řezbář v Semilech, zatímco Františku Václavíkovi, majiteli parostrojního truhlářství a pohřebního ústavu, bylo svěřeno vybavení sakristie. Spodní část hlavního oltáře, mramorové obklady a kropenku u hlavního vchodu vyrobil ze sliveneckého mramoru Otokar Koptík z Podmoklic, zábradlí kruchty, presbytáře a kazatelnu zhotovil Oldřich Rákosník v Praze, křtitelnici v pískovci za cenu materiálu vyrobila hořická odborná škola. K nejcennějším kusům výzdoby kostela patří tři figurální tympanony od akademického sochaře Jindřicha Čapka v Praze: nad hlavním vchodem Pieta, nad postranními vchody Nejsvětější srdce Páně a Panna Maria.
Ozdobou našeho kostela jsou dodnes vitráže, věnované šlechetnými dárci. Byly svěřeny brněnskému „uměleckému ústavu pro malbu, leptání a broušení skla“ Benedikta Škardy: šest oken v presbytáři s medailóny sv. Petra a Pavla a čtyř evangelistů uprostřed, osm oken v postranních lodích s postavami sv. Václava a sv. Ludmily (věnovala obec semilská), sv. Vojtěcha (dar Podmoklic), sv. Antonína Paduánského, Panny Marie Lourdské, sv. Anny, sv. Františka Serafinského a sv. Josefa (darovali je MUDr. A. Špidlen, lékárník R. Husák, M. Škodová, J. Svoboda a továrník Šediva z Oděsy). Krásnou rozetu nad hlavním vchodem měl zdobit městský znak.
O nové varhany se v roce 1911 zasloužila Občanská záložna v Semilech darem 8 500 korun. Nástroj patří k nejvýznamnějším dílům varhanářského mistra Josefa Kobrle z Lomnice nad Popelkou – vybavil jej dvěma manuály, pedálem, 18 rejstříky a pneumatickou kuželkovou vzdušnicí, píšťaly uložil ve dvou skříních románského slohu. V roce 1926 připojila firma Ženatý a Kunt elektrický motor k pohánění měchů. Staré varhany byly přeneseny do kostela na Koštofranku, kde slouží dodnes.
Slavnostní svěcení chrámu 25. června 1911 se
odehrávalo docela jinak, než si jeho zakladatelé představovali. Nedožili
se ho architekt Štěrba ani farář Štajnygr, na jehož místo byl zvolen
František Svoboda. Volby do čela města vynesly
osoby nového, vlastenecky
pokrokářského střihu. Litoměřického biskupa ThDr. Josefa Grosse vůbec
zástupci radnice nepřišli pozdravit, aby si tím nějak nezadali, ačkoliv
se starosta Eduard Beneš předtím dušoval, že si je vědom povinností
patrona kostela. Výzdoba města byla střízlivá, jen v Husově ulici
vítala
biskupa tradiční slavobrána. Sokol si naplánoval
výlet do Podmošny a na hostinu na biskupovu počest se
nedostavil žádný z pozvaných starostů. Přesto
bylo přivítání srdečné –
v předvečer se konaly lampiónový průvod
katolických spolků, koncert před farou a také ohňostroj a
z ochozu věže kostela zazněl svatováclavský
chorál v podání Vedralovy kapely. Po
konsekraci byl farní kostel povýšen na
děkanský a MUDr. Špidlen a lékárník
Husák obdrželi za zásluhy o jeho výstavbu
vysoký církevní řád „Pro ecclesia et
pontifice“. Biskupa německé národnosti
doprovázeli čeští duchovní: kanovník
dr. Adolf Šelbický a biskupský tajemník
Jaroslav Varhulík. Celý následující
týden se pak odbývaly slavné misie dvou
jezuitských kazatelů.
Nový kostel je trojlodní bazilikou s plochým stropem. Lodě mají šířku 9 a 4 metry, délku 18 metrů, měřeno od vítězného oblouku po kruchtu, celková délka kostela je 38 metrů a šířka 23 metrů. Rovný strop hlavní lodě má světlou výšku 16,5 metru. Ochoz věže nad křížením hlavní lodi a transeptu je vysoký 23,5 metru, celá věž má 39,5 metru. Půlkruhový závěr presbytáře je zaklenut valenou klenbou.
Z původního vybavení barokního kostela zbyly jen sochy obou patronů. Dlouho se uvažovalo, kam s nimi. Na doporučení vrchního inženýra Schweizera z Jičína pro ně byly až v srpnu 1912 dodatečně vysekány výklenky v průčelí kostela, sochy očištěny kyselinou solnou, osazeny na pískovcové patky a jejich atributy pozlaceny. Ostatní plastiky snad odkoupil novopacký sochař Antonín Sucharda, který je chtěl po opravě nabídnout nějakému chudému kostelu.
Přestože měli budovatelé kostela stále na paměti nezbytnost úspor, vyšplhala se konečná cena prací na 254 494 korun. Nekryto zůstalo 111 310 korun, které bylo nutno doslova vyždímat z přifařených obcí. Zejména se zpěčovaly hradit terénní a parkové úpravy kolem kostela. „Sochařská, malířská a vůbec umělecká výzdoba ponechává se době pozdější“, čteme v rozpočtu z roku 1907 – byla realizována v dalších letech nebo vůbec ne. Dlouho se již tehdy mluvilo o účelnosti ústředního topení – nakonec se farníci museli spokojit s kokosovými koberci.
Teprve roce 1934 byl kostel vymalován – do té doby se musel spokojit jen se silně zaprášenou omítkou. Protože původně zamýšlená figurální malba by stála nejméně 150 000 Kč, doporučil Památkový úřad vytónování v pískovcových barvách. Úkolu se zhostil Břetislav Kafka z Kostelce nad Orlicí, olejomalbu sv. Petra a Pavla v presbytáři, která zdobí i záhlaví našich webových stránek, provedl malíř Zeman.
Střechy dal Štěrba pokrýt železnobrodskou břidlicí, lemovanou mědí. Za války byly střechy opravovány eternitem. Při něm zůstalo i v dalších letech, především po roce 1957, kdy se stal semilským děkanem P. Alfréd Kostka (1910 – 1997), neúnavný v opatřování finančních prostředků. Jeho zásluhou byla v roce 1972 pokryta věž kostela měděným plechem a již předtím v 60. letech odstraněno nebezpečné zatékání do bočních lodí, které způsobilo hnilobu krovu. Méně šťastná byla generální oprava varhan kutnohorským družstvem Organa v roce 1974. Nejrozsáhlejší opravy byly vedeny v 90. letech P. Štefanem Pilarčíkem a P. Jaroslavem Gajdošíkem; po fasádě byl r. 2003 - po sedmdesáti letech - celý kostel znovu vymalován.
S jménem děkana Kostky však bude navždy spojena ještě jedna událost z roku 1991 – dar zvonu sv. Anežky České semilské farnosti. Doplnil zvony z let 1537 (ke cti Boží) a 1590 (sv. Jana Křtitele), které přežily rekvizice první a druhé světové války.
Děkanský kostel sv. Petra a Pavla, významné dílo architekta Bohumila Štěrby, je od roku 1994 evidován pod č. 12947/6-5746 v seznamu kulturních památek naší republiky. Přes své mládí se stal – vedle svého původního kultovního poslání – nepominutelným symbolem našeho města a jeho ozdobou, vyhledávaným místem koncertů duchovní hudby a jeho nedávno zpřístupněná věž oblíbeným cílem turistů. Jistá nedokončenost podoby našeho chrámu dává jeho správcům prostor pro jeho další zvelebování a zkrášlování. Přejeme jim k tomu šťastnou ruku, aby nevznikaly
Ivo NAVRÁTIL
11.02.2004