|
|
semilští faráři | kostel sv. Petra a Pavla | kostel sv. Jana Křtitele
První zmínky o faře v Semilech spadají do poloviny 14. století. Už v této době byla v rámci arciděkanátu boleslavského součástí turnovského děkanátu. O majetkovém zajištění svědčí záznam v registrech papežských desátků, kde se uvádí, že bylo odváděno 12 grošů, což dle Nového ukazuje, že zdejší fara patřila k nepříliš bohatým institucím. Zdrojem příjmů prý byl kromě obvyklého desátku i majetek za bývalým dvorem, záduší a tzv. železná kráva. Přijmeme-li předpoklad Nového, že papežský desátek činil pouhou 1/20 - 1/35 příjmu fary, pak by nám vycházelo v případě Semil rozmezí ročního příjmu 240 - 420 gr. ročně. Výnos zřejmě dostačoval k tomu, aby bylo možné záhy vypořádat dluhy, které uvázly na faráři Mikulášovi roku 1381 při jeho návštěvě Prahy.
Prvním dosvědčeným farářem však byl už jakýsi Havel, dosvědčený k létům 1375 a 1376. Další záznam v soudních aktech konzistoře pak dosvědčuje i faráře Mariana, který svědčil na listině z 23. září 1397. Na faře měl Marian sedět ještě skoro 10 let, kdy byl pánem na Pecce Jarkem ze Železnice podán druhý kazatel od sv. Víta Beneš z Ostroměře. Ten však byl na zdejší faře pouhý rok, protože už 4. října 1407 jej nahradil Vít z Libčic. Ten záhy zemřel, neboť už 27. září 1409 sem konzistoř potvrdila kněze Prokopa, bývalého mříčenského faráře. Až k roku 1425 máme zprávy o instalaci nového faráře Matyáše z Jeseníku, kterého tentokrát dosadil Hynek z Valdštejna. Posledním známým farářem 15. věku byl pak Václavem z Pecky ještě 22. května 1435 na kněze vysvěcený Pavel, syn Klimenta ze Žitavy, instalovaný 3. dubna 1436.
Ve druhé polovině 16. století si katolíci museli postavit nový kostel, když jim podobojí zabrali farní chrám. Učinili tak na vrchu směrem k Benešovu, ke cti sv. Jana Křtitele, nazývaném Koštofrank (castellum francum). Protože neměl vlastní důchod, byl po návratu farního kostela katolíkům považován spíše za kapli a vydržován semilským kostelem. Byl prostý – vystavěn ze dřeva, čtyři okna opatřená okenicemi, a měl dřevěnou věž s jediným zvonem, který nesl letopočet 1590. Hřbitov u něj sloužil katolíkům, u sv. Petra a Pavla utrakvistům, po třicetileté válce byli obyvatelé Semil pohřbíváni u farního kostela, zatímco na Koštofranku lidé z přifařených obcí.
Další prameny nám pak chybí až do počátku století sedmnáctého, kdy se zmiňuje farář roku 1614, avšak ne již katolický, nýbrž podobojí. Byl jím Jan Birin Chotětovský, kterého však už po čtyřech letech vystřídal Jan Jiří Mathiades Račenský a o něco později Pavel Tychistes Černovický.
Pád stavovské revolty samozřejmě znamenal konec legální nekatolické církevní organizace, zvláště když se novým pánem na panství stal Albrecht z Valdštejna. To ostatně ukázal už dekret z 6. května 1624, který vypovídal všechny nekatolické kněze z panství. I přes tato opatření umožnila neklidná doba přežívání faráře pod obojí ještě v roce 1627. Vlastní fara v Semilech byla ostatně obnovena až roku 1631, kdy se novým plebánem stal Tomáš Paulinus z Tompy, bývalý farář v Lomnici, jinak však situaci nadále komplikovaly válečné události, které vyhnaly nejprve roku 1639 faráře Jakuba Ignáce Frische, a roku 1643, po novém vpádu, přivedly do města problematického administrátora minoritu Kašpara Ridelia, který byl již záhy odvolán. Rozjitřené poměry, které s sebou přinášely nutnost spravovat více farností jedním plebánem, však neodrazovaly od pokusů farní hranice rozšířit.
Až rok 1643 přivedl ze Zdíkova u Sušice do Semil kvalitního faráře, kterým byl Jan Jiří Schönwald. O jeho kvalitách může svědčit jeho pozice v následujícím sporu o turnovský děkanát, v němž se mu dostalo jednoznačné podpory místní obce. V letech 1648 – 1649 o něj Schönwald soupeřil se soboteckým děkanem Capliciem. Ve svém souboji nakonec přes podporu místní obce podlehl, protože Maxmilián z Valdštejna již prezentoval zmíněného Caplicia, který nakonec dosáhl i podpory pražského arcibiskupa. Úspěšnější už byl pokus Jana Karla Benedikta z 4. června 1661, jak to ukazuje jeho list turnovské obci z 13. listopadu téhož roku. Celé toto úsilí snad vysvětluje skutečnost, že fara nebyla asi zvlášť hmotně zajištěna. Roli muselo hrát i to, že byla umístěna v poměrně odlehlém zákoutí Čech, což muselo oslabovat ambice a kulturní snahy zdejších plebánů, kteří pak místo přijímali spíše jako provizorium.
Přesto ovšem už od 17. století existoval v Semilech kůr, a to kontinuálně až do 20. století.
Urbářový soupis z roku 1687 udává, že farní kostel sv. Petra a Pavla v městečku Semilech byl dřevěný, s dřevěnou věží a třemi zvony. Kostel má svůj vlastní les na nepřístupném místě ve Slapu, ze kterého měl kostel ročně kolem šesti zlatých, vlastní polnosti, které ročně dávaly 7 - 17 krejcarů. Almužny se shromáždilo ročně kolem 24 zlatých, na staré dluhy mohlo přijít asi 40 zlatých. Z železné krávy se ročně platilo 45 krejcarů.
K farnosti náležely: městečko Semily, vsi Benešov, Příkrý, Bořkov, Podmoklice, Chuchelna, Bítouchov, Spálov, Komárov, Slaná, Blaživky a Podolí; z panství lomnického vsi Nedvězí a Slaná, Blaživky a Sutice; z panství rohozeckého vsi Záhoří, Proseč a Pipice.
Desátek byl faráři dáván jedenkrát ročně: o posvícení v Semilech na sv. Petra a Pavla, a to žita 67 korců, 1 věrtel a 2 čtvrtce, ovsa 67 korců a 1 věrtel, v hotových penězích 21 krejcarů. Polnosti byly víceméně u fary, ale v horách a neúrodné. Asi tři čtvrtě lánu obdělával farář sám, louky žádné. Lesů byla podstatná část záduší. Letníky z každé krávy v městečku Semilech a přifařených vsích po třech krejcarech, koledy dával každý měšťan v městečku a každý sedlák 6 kr. Od sňatku 1 zl. 30 kr., za ohlášky 18 kr., za křest 30 kr., za pohřeb dospělého člověka 24 kr., dítěte 15 kr.
Úspěšná rekatolizace, prováděná Pavlem Štefanidesem z Jíčína a Janem Spansbergem v letech 1646 – 1660, pak přivedla i bez pomoci vojska značné množství osob zpět do katolické církve.
Přelom 17. a 18. století přinesl rovněž nutnost výstavby nového farního kostela, který by nahradil dřevěný kostelík, zničený rozsáhlým požárem. Stavba proběhla poměrně rychle v letech 1698 - 1702 a sloužila až do počátku století dvacátého. Od r. 1893 se začalo město intenzívněji zabývat špatným stavem chrámu, o rok později byl založen Spolek pro stavbu a zařízení farního katolického chrámu Páně v Semilech v čele s Rudolfem Husákem, Antonínem Špidlenem a Františkem Mizerou. První plány v novogotickém stylu vyhotovil Rudolf Vomáčka, vrchní stavební rada z Prahy, na přání přifařených obcí však architekt Bohumil Štěrba z Karlína vypracoval plány pro chrám novorománský. 8. dubna 1908 byla stavba kostela i se zbouráním starého přidělena architektu Karlu Andrejskovi za 168 360 K, s vícenáklady stála stavba asi 225 000 K. Velké pískovcové sochy sv. Petra a Pavla ze západního průčelí kostela byly přeneseny na novou stavbu, ostatní mobiliář byl zničen nebo uschován na faře, jen relikviář snad z 12. – 13. století, nalezený při bourání hlavního oltáře, byl předán do muzea litoměřické konzistoře. Oltářní obraz patronů kostela byl připisován Karlu Škrétovi, podobně jako barokní plastiky ze 17. století nebo zdařilý obraz Nejsvětější Trojice se však do nového kostela nehodil. Kostel byl vysvěcen 25. 6. 1911 litoměřickým biskupem Msgr. Josefem Grossem a současně povýšen na kostel děkanský.
Také shořelý dřevěný kostel na Koštofranku se v letech 1723 – 1727 dočkal obnovení a s malými úpravami zdobí město dodnes. Farář Nosek dal k němu v roce 1828 přistavět sakristii a nad ni oratoř. Po požáru zámku v roce 1846 nebyla již obnovena zámecká kaple sv. Jana Nepomuckého a oltář s portatilem přenesen do koštofranského kostela, obraz sv. Jana Nep. se dostal do kostela ve Vlastibořicích. Výrazné opravy se dočkal roku 1862 a továrník F. Schmitt krom 500 zl. kostelu věnoval kříž.
Fara původně stála západně od dnešní radnice. V roce 1797 byla postavena nová na dnešním místě, stavbu provedl ředitel panství Jan Ferdinand Heckerle. V její zadní části byla umístěna též třída semilské farní školy, dokud se roku 1861 nepostavila obecná škola na Komenského náměstí.
Až do roku 1746 byl kostel v Bozkově filiální k semilskému, zakládací listina bozkovské fary nese datum 29. října 1746. Patřily k ní vsi Bozkov, Jesenný a Roztoky. Podobně filiální kostel v Loukově byl až do roku 1759 spravován farářem semilským a patřily k němu vsi Sytová, Rybnice a Loukov. Tehdy tu byl ustaven první rezidenciální kaplan, který faráře suploval; v letech 1786 – 1795 byl v Loukově postaven nový kostel.
Od roku 1898 získalo město Semily s koupí velkostatku také prezentační právo semilské fary. Po úmrtí faráře a biskupského vikáře Štajnygra poprvé r. 1908 prezentovalo na uvolněné místo Františka Svobodu, faráře v Rychnově u Jablonce nad Nisou.
Semilská farnost patří k diecézi litoměřické. 1. února 1855 byl semilský vikariát rozdělen na jablonecký a semilský. K novému semilskému vikariátu náležely farní osady Semily, Loukov, Roprachtice, Vysoké, Paseky, Zlatá Olešnice, Držkov, Bzí, Železný Brod a Loučky.
David KALHOUS