|
|
přehled | semilští faráři | kostel sv. Petra a Pavla | kostel sv. Jana Křtitele
Semilský historik, učitel František Mizera se domníval, že kostel sv. Jana Křtitele na Koštofranku postavila na konci 16. století katolická menšina poté, kdy farní kostel sv. Petra a Pavla obsadili utrakvisté. Jeho argument – proč by jinak stavěla chudá osada další chrám – je logický a těžko zpochybnitelný.
Stejně jako všechny semilské domy, farní kostel, fara
a radnice té doby byl i první koštofranský kostel vystavěn ze
dřeva. Měl
jen čtyři okna a zřejmě samostatnou věž s jedním zvonem, odlitým „k
novému kostelu k sv. Janovi Křtiteli“ roku 1590. Když se pak v
pobělohorské době vrátil kostel sv. Petra a Pavla katolíkům, změnil se
kostelík na Koštofranku v kapli, která pomalu podléhala zubu času, protože
neměla žádný majetek, z něhož by mohla být udržována. Roku 1718
vyslala městská rada Jana Kanečka s prosebným listem sbírat milodary
na nový kostel. Měšťan si důvěru zasloužil a zasluhuje i naši úctu,
protože nepodlehl pokušení a po čase se vrátil i s vybranými penězi
domů. V roce 1723 se mohlo začít se stavbou, tentokrát již z lámaného
čediče, pískovce a cihel. Vysvěcen byl po 4 letech, ale teprve roku 1735
dokončen. Původní šindelovou střechu vystřídala v roce 1769
trvanlivější břidlicová krytina.
Vnitřní rozměry lodě jsou 11 a 8,75 metru. Na klenutou kruchtu, spočívající na dvou pilířích, se vstupuje točitými schody. Pětiúhelníkový presbytář je rovněž zaklenut. K presbytáři byla později na evangelijní straně přistavěna sakristie a nad ní roku 1825 oratoř. Střechu zdobí malá vížka se zvonem.
Kostel zprvu zkrášloval jen hlavní oltář sv. Jana Křtitele a dva oltáře menší, později přibyla kazatelna s obrazy evangelistů, zpovědnice a křížová cesta. Na hlavním oltáři býval umístěn obraz Pokřtění Krista od F. Hampische z r. 1761, za ním freska Hlava sv. Jana Křtitele ve vězení, nad ní znak hrabat Caretto-Millesimů a obraz Boha Otce. Strop presbytáře zdobí malba Jan Křtitel káže národům. Na vedlejších oltářích najdeme dobré, dnes již hodně poškozené obrazy sv. Václava a sv. Prokopa, do 18. století můžeme zařadit ještě obraz Panny Marie Růžencové a obraz sv. Barbory. Výzdoba zůstala dodnes skromná. Chudý kostel musel čekat jako mladší sourozenec, až co jinde nebudou potřebovat. Kníže Kamil Rohan dal roku 1851 souhlas k přemístění oltáře z kaple sv. Jana Nepomuckého v semilském zámku, pronajatého tehdy již státním úřadům, do koštofranského filiálního kostela, jak je označován od 30. let 19. století.
Z Koštofranku bývalo někdy i bráno – v roce 1875 použil mnohé píšťaly z tamních varhan lomnický varhanář Josef Kobrle na opravu nástroje ve farním kostele, čímž je zlikvidoval. Dnes jsou na koštofranském kůru staré varhany od sv. Petra a Pavla; které ještě před zbouráním chrámu Kobrle zmenšil a rekonstruoval. Také zvon z roku 1590 již dlouhá léta zaznívá z věže farního kostela.
Největší pozoruhodností Koštofranku byl poustevník. Neměl tu útulnou jeskyni, obýval prostý domek s malou zahrádkou přímo na hřbitově, jihozápadně od kostela. Prvním byl františkánský fráter Ludvík Chmelík z Podmoklic, jehož tu usadila vrchnost roku 1728. Aby nemusel žebrat, dostával od ní každoročně rentu – pro jistotu v potravinách: každoročně trochu žita, ječmene, hrachu, másla, sýra, soli, piva, masa, nějaké svíčky, dříví k topení a jednu borovici na louče. Za to ministroval ve farním kostele a staral se o kapli.
Když po třiceti letech služby Ludvík zemřel, byl na jeho místo ustanoven pražský rodák Jan Polívka, řádovým jménem Ivan. Také on byl „muž zbožný, šlechetný, pokorný a vzorný, všem příjemný“, poklidně žijící ve své poustevně a pečující o kostel, který otevíral a zavíral, čistil a ministroval v něm. Jako člen poustevnického řádu ivanitů se řídil jeho přísnou řeholí, předepisující podrobně modlitby, rozjímání, posty, tělesné umrtvování, četbu, zpytování svědomí a pokání. Polívka však nebyl jen tak ledajaký poustevník: byl vizitátorem ostatních ivanitů-poustevníků a každoročně je kontroloval. Roku 1771 tak kupříkladu navštívil 35 ivanitů a ujel při tom 196 mil, tedy nějakých 2205 km.
Josefinské reformy zrušily také našeho poustevníka. Ivan Polívka v Semilech dožil v bývalé poustevně jako kostelník. V závěti odkázal všechen svůj skrovný majetek svému sluhovi Josefu Zákouckému, který se o něj v čas nemoci obětavě staral. Jeho nástupci, bydlící v jeho „poušti“, měli za povinnost dávat na kostel bedlivý pozor a zvonit klekání.V poustevně čp. 194 bydlívaly i dvě rodiny s dětmi, které si hrály na hrobech, popásala se tu domácí zvířata a děly další nepřístojnosti, koupily domek roku 1863 přifařené obce, přemístily k bráně na hřbitov s zřídily v něm umrlčí komoru s bytem pro hrobníka.
Od dávných časů se tu sloužily mše jen na sv. Štěpána, velikonoční pondělí, svatodušní pondělí, na sv. Václava, na sv. Jana Křtitele a v neděli po něm, na sv. Prokopa, tichá mše pak na Stětí sv. Jana Křtitele. O Všech svatých se na Koštofranku v 10 hodin sloužila druhá mše svatá, drželo zpívané rekviem a vedlo procesí na hřbitov.
Málo větraný kostel, tak jako každý dům, trpí vlhkostí. Roku 1909 ohlásil farář Svoboda, že ve spodní části hlavního oltáře se objevila houba – zasažené části se musely vyměnit. O dva roky později se zničehonic zřítil boční oltář sv. Václava – v dolní části byla prkna úplně zpuchřelá. K tomu časté sesuvy půdy, za dešťů a při tání sněhu vnikala do kostela voda, zatékalo střechou… Na velkou opravu po roce 1862 přispěl kromě vrchnosti nemalým obnosem 500 zlatých Franz Schmitt, jenž se tím zbavil povinnosti postavit kapličku, zbouranou u své továrny. Další, ještě důkladnější opravy se kostel na Koštofranku dočkal v roce 1896 – byl uvnitř i zevně oškrábán, pukliny sceleny, obnoveny omítky, kostel obílen. Dlažba a lavice opraveny, oltáře a kazatelna natřeny. Roku 1905 byla Josefem Kosařem postavena nová sanktusová věžička, v roce 1907 obnovil fasádu celého kostela a břidlicovou krytinu střechy. Pak se dlouhá desetiletí nedělo téměř nic, farníci spláceli dluh za stavbu nového semilského kostela.
Na podzim 1951 byl opravován interiér kostela, práce prováděl Tomáš Sapák z Kutné Hory. O prázdninách 1952 byl kostel Oldřichem Janatou vyčištěn a vymalován. Teprve na konci téhož roku byl zaveden elektrický proud.
Za děkana Alfréda Kostky se v letech 1959 až 1960 dávala nová eternitová krytina a s pomocí obětavých farníků, tedy brigádnicky a zdarma , se prováděla v letech 1967 – 1968 velká oprava kostela. Praskliny ve zdivu na severní straně byly staženy sponami a zhotovena nová fasáda. V roce 2005 byla s pomocí státu, města, poslance ČSSD Michala Krause a dalších dobrodinců dokončena rozsáhlá rekonstrukce exteriéru i interiéru kostela, jež mu navrátila původní krásu.
Ivo NAVRÁTIL