|
|
|
aneb Pár poznámek k hranému dokumentu, který "poznamenal" pár lidí z farnosti i našeho duchovního správce otce Jaroslava
Jezdím do Pasek už 16 let s nezměněnou motivací. Tou je povznesení duše ve velkých i malých, tradičních i netradičních dílech duchovní literatury. "Ideovým" zakladatelem Svatováclavského sboru a orchestru je (dnes už snad notoricky známý) P.MUDr. Ladislav Kubíček, který má odkaz i na stránkách naší farnosti. (Sbor a jeho začátky s otcem Ladislavem jsou dobře popsány na adrese: www.svatovaclavskysbor.wz.cz.)
Postupem času se ukázalo, že muzikantské zázemí dovoluje dosáhnut u zapadlých vlastenců
na velká a krásná díla, která mohla být obvykle provozována jen v Praze či Brně. Rodině Waldmannů se podařilo pro Paseky n. Jizerou nadchnout i hráče České filharmonie, takže mohlo být v roce 1989 provedeno nejtěžší dílo církevní literatury - téměř tříhodinová Bachova mše h-moll. A já jsem dodnes hrdý (stejně jako na letošní Dvořákovu Stabatku), že jsem u toho mohl být. "Hámolka" byla pro amatérské zpěváky velká dřina a škola. Při častých a urputných zkouškách jsme měli jeden k druhému tak trochu blíž a já se více seznámil s bratrem sbormistra, Drahoslavem Waldmannem. Jeho muzikantské zkušenosti v různých hospodských kapelách celého širého okolí byly k nezaplacení. Jako rozený notař mnoho let držel tenorový hlas sboru a nám začátečníkům to při zkouškách "házel" nalevo i napravo. Jeho muzikantské historky byly vítaným odreagováním o přestávkách zkoušek nejen pro mne.
Bylo neskutečné, co se do jeho hlavy vešlo z dějin jednotlivých rodů i pasecké historie. Osobně mi vyprávěl, jak jako malý kluk spolu s kamarádem z nudy prozkoumával půdu kostela a pohyboval se zavěšeným věčným světlem. A nezapomněl dodat, jak byl vlastní maminkou za to pěkně seřezán.
Uvedení "Hámolky" v Pasekách znamenalo jednozančné "zviditelnění" v mediálním světě. Začali jezdit rozhlasoví redaktoři, televize, a v té době se o vyjímečnost paseckého dění začal zajímat i pan režisér Pavel Štingl. Mapoval život
starousedlíků, jejich mentalitu, vyjadřování. Začaly se množit dokumenty z kraje zapadlých vlastenců, dokument o sboru, o
ochotnících, až k režii Zapadlých vlastenců po 110 letech. Jako jsme měli dřinu sborovou při "Hámolce", tak teď se nám amatérům a ochotníkům postaral Pavel o dřinu hereckou. Padlo na to hodně letních odpolední roku 2002. Následoval dokument o Zapadlejch, dokument o dokumentu, až jsem natrvalo ztratil přehled. Jen jsem se spokojil s tím, že sbormistr nařídil přítomnost na té či oné akci, kde se bude natáčet zpěv. Pavel Štingl už ale měl dva roky v ruce "bibli". Přesvědčil Drahoše Waldmanna, ať vše, co má v hlavě, dá na papír, neb jsou to úžasné věci.
Drahoš napsal pětisetstránkové dílo, které je vlastně dějinami Pasek, a nedlouho na to byl nejvyšším Režisérem odvolán ze scény. Pavel Štingl bibli studoval, spekuloval, fabuloval, až byl na světě scénář filmu. Drahoš napsal pravdu o Pasekách, ale víme z vlastních zkušeností a z politiky, že pravda je mediálně nezajímavá. Já slyšel od Drahoše pravdu, ale vím, že Pavel to musel napsat a zrežírovat tak, aby to bylo dějově a materiálově zajímavé pro pokud možno nejširší vrstvy. A protože to je profík, tak se mu to podle dostupných ohlasů z různých částí "světa" a skupin obyvatelstva velmi podařilo. Pavel je "něcista" (něco nad náma je). Tudíž byl několikrát upozorňován na to, že tohle a tamhleto se v kostele nědělo ani za předminulého století. Ale určité naivní vystupování a výraz věřících i pana faráře potřeboval. Vystoupení nudících se hochů při mši svaté (kdo to v dětství nezažil?) posunul o dvacet let dopředu, aby se to hodilo do padesátých let a dějinného odéru Čihošťského zázraku.
Na podzim mně přišlo pozvání k slavnostnímu prvnímu promítání filmu do vysockého Krakonoše. Opravdu jsem se musel do Pasek ptát, o co jde, neboť jsem zratil přehled. Když jsem viděl v divadle známé tváře a "herce", už bylo jasno a zažil jsem pěkný večer. Stal jsem se jedním z mnohých, který si kupoval DVD přehrávač až pár měsíců poté, co se stal hrdým vlastníkem svého prvního DVD nosiče právě s tímto filmem (videokazety se jako neperspektivní nevyrobily).
text a foto: Josef Bítouchovský