Co je ale pro Semiláka mile domácí? Je to hřbitovní kostelík sv. Jana Křtitele na kopečku nad městem. Kolem něho hroby a hrobky, dominuje hrobka zakladatele turismu v Bašce Emila Geistlicha z Prahy. Kostelík je liturgicky funkční jen 2x v roce, a to na svátek svého patrona a na Dušičky.
Kostel Nejsvětější Trojice je středně velký barokní kostel uprostřed starobylého městečka. Zaujal mne podobným, až totožným obrazem na hlavním oltáři, který důvěrně znám z Roprachtic, kde kromě vyobrazení Otce, Syna a Ducha svatého je oslavena i Panna Maria. Na levé straně hlavního oltáře pak je v životní velikosti socha sv. Jana Nepomuckého. Baška v hlavním sezoně vzroste asi 4x. Mírně stranou je ještě velký kemp, plný nejmodernějšího mobilního bydlení. Téměř každý měl malou satelitní anténku, a tak zřejmě sledovali nedělní bohoslužbu na četných svých kanálech. Odhaduji, že počet lidí v kostele se v sezoně zvýší tak o jedno procento.
Jak jedenáctá, tak sedmá večerní je plná místních lidí. (Večerní je s doprovodem kytar.) Generační složení je totožné s naším, na večerní je samozřejmě více mladých. (Komu z mladých by se chtělo vstávat "na jedenáctou", že?) Varhanní doprovod je blízko oltáře a varhaník má kolem sebe ještě "scholu" . (Pět, šest lidí zaručuje, že nikdo v kostele nepochybuje, jaká se zpívá sloka a regenschori se může plně věnovat hře.) Na jedenácté se zpívala píseň "Tvůrce mocný" a na požehnání "Klaním se Ti v úctě". Přestože jsem se na slova "nechytal", harmonizaci měli mile konzervativní z kancionálu na přelomu minulých století a tak jsem "byl doma". Na večerní jsem se zase chytal při jedné mariánské ze zpěvníku Hosana.
Pár postřehů na závěr:
1) Univerzalita naší katolické církve je úžasná věc všude ve světě, ale slovanský jazyk a podobné historické kořeny pocity vylepšují.
2) Rostoucí životní úroveň a blahobyt k Bohu a jeho církvi člověka nepřivede a duši neosvěží.
Josef Bítouchovský
|